Technologie – klíčová otázka

Energie vyráběná lidmi pro lidi

Němci mají možnost změnit své dodavatele energie. Nemají navíc svobodu pouze jako spotřebitelé energie, ale mohou se rozhodnout stát se spotřebiteli energie, kteří ji současně sami produkují (tzv. prosumers – složenina vzniklá ze slov producer – producent – a consumer – spotřebitel). Vyprodukovanou energii mohou dokonce se ziskem prodat. Německý zákon o obnovitelných zdrojích vymezuje, že energie od malého producenta má prioritu před korporacemi. Garantované výkupní ceny pomohly v Německu vytvořit komunitní vlastnictví, čímž zároveň snížily NIMBYismus (negativní postoj „ne na mém dvorku“) a usnadnily příznivé přijetí obnovitelných zdrojů.

Ve většině zemí byla energetika dlouho v rukou velkých korporací, jelikož elektřina pocházela z velkých centrálních elektráren. Obnovitelné zdroje nicméně nabízejí příležitost přejít na velký počet menších výroben a tento decentralizovaný přístup umožňuje zapojení občanů a komunit. Německo má neobvykle vysokou úroveň zapojení občanů do Energiewende.

Některé země přecházejí na obnovitelné zdroje tak, že vyžadují prostřednictvím systémů kvót, aby energetické společnosti produkovaly více zelené energie. Tyto politiky stanovují, jaké cíle mají společnosti dosáhnout a jaké pokuty jim hrozí, pokud je nesplní. V kvótních systémech se zaměřuje pozornost na náklady, protože se očekává, že společnosti si vyberou nejlevnější zdroj energie. Britská Asociace větrné energetiky (the British Wind Energy Association) uvádí čtyři možnosti vývoje větrných projektů (předložen, odsouhlasen, odmítnut, postaven) – kategorie, které v zemích s garantovanými výkupními cenami neexistují. Odmítnutí, běžná také v USA, jsou proto přirozenou součástí plánování záměru.

V Německu naopak neexistuje žádná speciální organizace, která by posuzovala, schvalovala nebo zamítla žádosti o postavení větrné turbíny. Rozhodují místní vlády, které určují, kde mohou být větrné farmy postaveny a jak budou vyprojektovány (plocha, počet turbín atd.). Společnostem nehrozí žádné pokuty, protože posílit obnovitelné zdroje vlastně není jejich odpovědností. Energetické společnosti sice mají nárok na garantované výkupní ceny, zřídkakdy ale takové investice dělají.

Celkově je mezi těmito dvěma přístupy – garantovanými výkupními cenami a kvótami – rozdíl velmi výrazný. V systému kvót se po časově náročných posouzeních postaví pouze ta nejlevnější zařízení. V systému garantovaných výkupních cen se postaví vše, co má smysl, a vlastnictví energetických dodávek se rapidně přesouvá do rukou občanů. Německo jinými slovy demokratizuje svůj energetický sektor.

Pozornost upřená na náklady je v systému kvót (jako jsou Standardy obnovitelné energie v USA) odůvodněná, protože nadměrné zisky by skončily v kapsách malé skupiny korporací. Zastánci kvót správně poznamenávají, že náklady garantovaných výkupních cen jsou vyšší než náklady systému kvót, přehlížejí ale dva aspekty: za prvé, země s garantovanými výkupními cenami obecně instalují mnohem více kapacity obnovitelných zdrojů. Za druhé, pokud jsou výkupní ceny vhodně zkoncipované, zisky jdou zpátky k malým investorům, ne nadnárodním hráčům, čímž se narušuje pevná kontrola, kterou velké korporace nad energetikou mají. Jinými slovy, mnoho lidí, kteří čelí mírně vyšším maloobchodním cenám energie, z těchto zvýšení také získávají příjem. Zastánci kvót tvrdí, že jsou technologicky neutrální, což znamená, že nedávají přednost jedné technologii před druhou. Naopak tvrdí, že garantované výkupní ceny „vybírají vítěze“. Tržní výsledky ale vypovídají o něčem jiném. Kvóty podporují nejméně drahý typ obnovitelné energie, což byl až dosud pevninský vítr. Není překvapením, že fotovoltaika – až donedávna relativně drahá – aukce nikdy nevyhrála, pokud pro ni nebyly vyhrazeny (i když tato situace se teď, když je fotovoltaika cenově dostupná, může změnit). Trhy s garantovanými výkupními cenami pro všechny obnovitelné zdroje naopak zažívají nárůst objemu produkce všech zdrojů. A pokud chcete energetickou transformaci, potřebujete skutečný mix obnovitelných zdrojů, ne jen jeden nejlevnější.

Je ironií, že údajně „technologicky neutrální“ politika (kvóty) vedla k zaměření se na jediný zdroj energie (pevninský vítr), zatímco politika, která údajně „vybírá vítěze“, vedla k vytvoření technologického mixu. Navíc, i když jsou aukce chápány jako „konkurenční“, konkurence probíhá mezi zdroji energie. Společnosti si v aukcích konkurují také, aukce ale vedou k větší tržní koncentraci. Garantované výkupní ceny vytvořily mnohem otevřenější trhy, kde noví hráči soutěží s dominantními na hřišti s rovnými podmínkami.

Ještě nedávno měla americká Asociace větrné energetiky (AWEA) na svém webu sekci pojmenovanou Projekty, která rozčleňovala větrné parky podle místa, velikosti a majitele. Ve stejnou dobu mělo Německo největší kapacitu větrné energie na světě. DEWI, organizace vytvářející statistiky o německé větrné energetice, však přesto prohlásila, že nikdy podobnou tabulku nevytvořila: „Neumíme říct, kdo v Německu vlastní konkrétní větrný park, protože vlastnictví je rozloženo mezi nespočet (někdy stovky) místních lidí a podniků.“

To není v Německu nijak výjimečné. První větrně turbíny se nepostavily v Dardesheimu roku 1994, prvenství patří městečku Friedrich-Wilhelm-Lübke-Koog ležícímu blízko hranice s Dánskem. Ve stejné době v německém Freiburgu – městě na jihozápadě země s asi 220 tisíci obyvateli –zaplatili občané zhruba třetinu investičních nákladů na postavení čtyř turbín na nedalekém kopci (další dvě třetiny pocházely z bankovních půjček). Vedoucí projektu říká, že úrokové míry z banky činily asi 4,5 procenta, kdežto projekt vyplatil občanům-investorům dividendu ve výši až do 6 procent. Investice občanů se počítaly jako vlastní jmění – jinými slovy, protože bylo k dispozici tolik vlastního kapitálu, banky poskytly na projekt relativně nízké úrokové sazby. Na druhou stranu, když projekt financují stovky malých investorů místo několika velkých bankovních půjček, znamená to mnohem více papírování. Freiburgský projekt se jako mnoho dalších v Německu zaměřil na to, aby ho komunita přijala a místní mohli vyjednávat s místními, a ne s přespolní korporací, která v místních často vytváří pocit, že si prosadí svou.

Nejnovější projekty se snaží, aby komunity nebyly pouze čistými vývozci – prodávajícími přebytečnou energii do sítě a kupujícími pouze tehdy, když není dost obnovitelné energie – ale aby se staly úplně soběstačnými. Například e ostrov Pellworm ostrov Pellworm kombinuje biomasu a solární, větrnou a geotermální energii v hybridní elektrárně připojené k chytré síti se skladováním energie, čímž chce snížit závislost svých 1200 obyvatel na dovozech energie o 90 procent.

Existují také komunitně vlastněné biomasové projekty. V roce 2004 vytvořil místní farmář z vesnice Jühnde družstvo spolu s dalšími devíti farmáři, kteří chtěli pěstovat energetické plodiny. Více než 70 procent obyvatel souhlasilo s přechodem od vlastního vytápění k dálkovému vytápění napojenému na novou bioplynovou jednotku ve vesnici. Bioplynová jednotka zpracovává především místní kukuřici. Vesničané nyní již několik let namísto placení za zahraniční ropu a zemní plyn platí za teplo místním farmářům a podnikům.

Jühnde, které přešlo na dodávky obnovitelného tepla, vyvolalo mnoho pozornosti napříč celou zemí a posloužilo (a nadále slouží) jako příklad pro nespočet dalších komunit. Kukuřice jako energetická plodina v té době prožívala menší boom, což vyvolávalo určitou kritiku. Lidé se obávali monokultur a byli znepokojeni možným dopadem na biodiverzitu a krajinu – každému, kdo viděl kukuřičný pás ve Spojených státech, sójové plantáže v Brazílii nebo plantáže palmy olejné v Malajsii, by ale největší německá kukuřičná pole přišla docela malá.

Nové projekty budou i nadále záviset na místní podpoře. Pokud občané nebudou chtít ve svém okolí další lány kukuřice, projekt nedostane zelenou.

Celkově se odhaduje, že v roce 2013 investovalo do energetických družstev, tedy komunitou vlastněných projektů využití obnovitelných zdrojů, více než 130 tisíc soukromých osob více než 1,2 miliardy eur. Často se říká, že takové investice si mohou dovolit pouze bohatí – kritikové například tvrdí, že musíte vlastnit dům, abyste mohli mít solární střechu. Více než 90 procent německých energetických družstev už ale fotovoltaické panely postavilo a podíl ve dvou třetinách takových družstvech stojí méně než 500 eur – v některých případech tvoří minimální podíl méně než 100 eur. Jak to vyjádřil vedoucí BSW-Solar, německé asociace solárního průmyslu: „Energetická družstva demokratizují dodávky energie v Německu a dovolují všem, aby měli prospěch z energetické transformace, i když nevlastní dům.“

Energetická družstva se kromě toho posunují od produkce energie k vlastnění sítí. Hnutí vzniklo v 90. letech mezi energetickými rebely ze Schönau, energetickými rebely ze Schönau, obyvateli vesnice ve Schwarzwaldu, kteří přiměli místní energetickou společnost, aby jim odprodala lokální síť. Nyní se hnutí rozšiřuje napříč celou zemí. V roce 2014 odhlasoval odkoupení své sítě Hamburg – druhé největší město Německa (podobný záměr v hlavním městě Berlíně neprošel). Občané si dokonce budou moci koupit podíly v přenosových vedeních rozšířených kvůli mořským větrným elektrárnám, třebaže ve velmi omezené míře.

Sociální transformace

Energiewende nepředstavuje těžký úkol jen z technického hlediska; vyzývá nás také, abychom změnili své chování. Pokud mají být cíle splněny, Němci budou muset jít cestou zvýšení energetické účinnosti soustřeďující se na kulturní proměnu – proces, který se nenaplní přes noc, ale bude vyžadovat mnoho času a osvěty. Němci milují pohodlí. Pokud se všechna zařízení poskytující komfort stávají účinnějšími, musíme zajistit, aby se lidé prostě nerozhodli, že úsporné auto znamená, že mohou jezdit dvakrát tolik za stejnou cenu. Diskuse o politikách, které mají změnit chování, v Německu teprve začíná. Již je jasné, že nové modely vlastnictví a financování (jako jsou energetická družstva) nejen dovolí lidem zapojit se mnoha způsoby, ale zvýší také naději na příznivé přijetí změny přímo v místě a povědomí o spotřebě energie. Bude potřeba vyzkoušet nové režimy flexibility. Sdružení poskytující bydlení pracují na konceptech flexibilního bydlení, které by dovolily jednoduché oddělení pokojů, aby se zastavil nepřetržitý nárůst obydlené plochy na hlavu v posledních několika dekádách. Komplexy budov dnes mají vysoce účinné myčky nádobí ke společnému využívání a sdílení aut poskytuje lidem účinnou mobilitu vyhovující jejich potřebám. Lidé by ale neměli být nuceni takové nápady přijmout. Spíše by měli s takovými řešeními přijít sami, jakmile si postupně uvědomí problémy představované kolísajícími cenami energie a dopadem emisí uhlíku.