Politiky pro čistou energii

Zákon o obnovitelných zdrojích energie s garantovanými výkupními cenami

Snad žádná jiná legislativa nebyla celosvětově napodobována tolik jako německý zákon o obnovitelných zdrojích energie (EEG), který tak slaví obrovský úspěch. Tento zákon je základem německé Energiewende a specifikuje především dvě věci: prioritní přístup k síti pro obnovitelné zdroje a garanci minimální ceny elektřiny vyrobené z OZE. Vysoká míra bezpečnosti investic a absence byrokratických bariér jsou často uváděny jako hlavní důvody, proč zákon EEG tak výrazně omezil náklady technologií obnovitelných zdrojů.

Na začátku 90. let přišlo Německo s garantovanými výkupními cenami – velmi jednoduchou politikou podporující elektřinu z obnovitelných zdrojů včetně větrné a solární energie a malých vodních elektáren. V roce 2000 byly tyto ceny zrevidovány, rozšířeny a zvýšeny. Od té doby byly každé tři až čtyři roky upravovány a příslušný zákon byl novelizován. Poslední velká revize probéhla roce 2016 s cílem upravit přechod od garantovaných minimálních výkupních cen k aukcím, které jsou hlavním podpůrným nástrojem pro projekty velkých obnovitelných zdrojů. Minimální výkupní ceny zůstávají v platnosti pro solární a větrné elektrárny do výkonu 750 kW.

Majitelé solárních a větrných parků mají podle zákona EEG garantovaný přístup k síti. Provozovatelé sítě musejí podle zákona obnovitelnou energii vykoupit, přičemž zamýšleným výsledkem má být vynucené snížení produkce konvenčních elektráren – obnovitelná energie má produkci konvenční energie průběžně přímo nahradit.

Standardní smlouva o garantovaných výkupních cenách, kterou podepíšete se svojí energetickou společností v případě instalace fotovoltaické elektrárny, má v Německu dvě stránky. Pro srovnání ve Spojených státech mohou mít dohody o prodeji energie (Power Purchase Agreements (PPAs) klidně 70 stran a vyjednávají se individuálně mezi prodávajícím a kupujícím. V Německu jsou výkupní ceny garantovány na 20 let, což by v případě PPAs bylo neobvykle dlouho. A nepřehlédněme jeden důležitý aspekt – abyste formulovali PPA, potřebujete právníka, pokud ne celý tým právníků, kdežto dvoustránkové dohodě o garantovaných výkupních cenách průměrný Němec bez problémů porozumí.

Zákon EEG stanoví, že obnovitelnou elektřinu vykupuje provozovatel sítě, který nemůže od smlouvy odstoupit. Bez zákona EEG by majitelé obnovitelných zdrojů museli kupce pro svoji elektřinu hledat. Většina energetických společností by nabídky od provozovatelů obnovitelných zdrojů odmítala s argumentem, že nákup elektřiny od jiného dodavatele ohrožuje rentabilitu jejích vlastních zdrojů. Zákon EEG otevřel energetický trh novým hráčům, kteří byli přesvědčeni, že dokáží provozovat solární a větrné elektrárny. V případě, že by transformace byla ponechána na firmách, které mají potřebu maximálně využít své konvenční zdroje, by změna byla daleko pomalejší.

Flexibilní výkupní ceny

Samotné garantované výkupní ceny fungují jednoduše. V zásadě vezmete náklady určitého systému, vydělíte tuto částku počtem kilowatthodin, které tento systém pravděpodobně vyrobí v průběhu své životnosti (obecně 20 let), a dostanete náklady tohoto systému na výrobu kilowatthodiny. Poté přičtete zvolenou návratnost investice (ROI), kterou chcete poskytnout, a dostanete výkupní cenu. V Německu je cílová ROI obecně okolo 5 až 7 procent.

Tento přístup dovoluje, aby se rozlišovalo nejen mezi technologiemi (jako solární a větrná energie a biomasa), ale také mezi velikostmi systémů. Koneckonců obrovské pole fotovoltaických panelů postavené na zemi v prostoru brownfieldu produkuje elektřinu levněji než velký počet decentralizovaných solárních střech na domech. Nabízení různých výkupních cen pro různě velké systémy zajišťuje ekonomickou životaschopnost různorodých aplikací, čímž se zabraňuje mimořádným příjmům pro velké projekty.

Zákon EEG stanovuje velmi ambiciózní cíle. Německo například plánuje získávat alespoň 40 až 45 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů do roku 2025 a alespoň 80 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů do roku 2050. Tento právně ukotvený požadavek přejít s výrobou elektřiny téměř výhradně na obnovitelné zdroje je jedním z hlavních pilířů německé Energiewende.

EEG 2016 a přechod k aukcím

Od roku 2017 Německo opustilo systém garantovaných výkupních cen pro velké projekty obnovitelných zdrojů a přešlo k aukcím, v nichž subjekty zajišťující výstavbu zdrojů předkládají své cenové nabídky. Jedná se o zásadní změnu systému, jenž dosud stál výhradně na minimálních výkupních cenách. Zkušební aukce začaly již v roce 2015 pro solární elektrárny instalované mimo budovy. Nabízené ceny klesly na začátku roku 2017 v průměru k 6,58 eurocentům za kilowatthodinu, což je pro zemi s poměrně nízkou roční dobou slunečního svitu celkem úspěch. Aukční systém provázejí pochybnosti založené na zkušenostech z jiných zemí, zejména pokud jde o včasné dokončení projektů, jejichž majitelé v aukci uspějí. Německá zkušenost je zatím pozitivní: 96 procent projektů ze zkušební aukce pořádané v dubnu 2015 bylo dokončeno v termínu, tedy do dvou let. Německá vláda je s tímto vývojem spokojena.

Hodnotíme-li výsledky aukcí, je důležité brát v úvahu termíny, v nichž mají být projekty dokončeny. Je-li stanoveno, že projekt má být dokončen až za několik let, tak účastníci aukce odhadují cenu, která se bude za elektřinu platit v době spuštění projektu. Například v roce 2017 proběhla v Německu první aukce na mořské větrné elektrárny. Výsledkem aukce bylo, že někteří účastníci nabízeli své projekty s tím, že za vyrobenou elektřinu požadují tržní velkoobchodní cenu, což mnozí komentátoři vítali jako příchod "bezdotačních" projektů mořských větrných elektráren. Musíme mít ovšem na paměti, že soutěžené projekty mají být dokončeny až v roce 2025. Vedle předpokládaného poklesu ceny technologie, tak uchazeči kalkulují také s růstem velkoobchodní ceny elektřiny v Německu. Důvodem pro toto očekávání je plánované odstavení jaderných elektráren, které z trhu odebere 10 GW instalovaného výkonu do roku 2022. Jde o desetinu instalovaného výkonu v německé soustavě, což by mělo znamenat konec aktuálního přebytku instalovaného výkonu pro základní zatížení, který je příčinou současné nízké velkoobchodní ceny elektřiny.

V roce 2017 proběhla v Německu také první aukce pro větrné elektrárny na pevnině. Výsledek byl překvapující: více než 90 procent soutěžených projektů získali uchazeči z kategorie "komunitních projektů", které zákon EEF specificky zadefinoval. Zástupci družstev totiž argumentovali, že jejich projekty nemohou konkurovat v systému aukcí, neboť jde většinou pouze o jeden projekt. V případě neúspěchu tak družstvo nemá možnost uspět v jiném projektu a je tak oproti velkým společnostem v nevýhodě. Družstva proto požadovala, aby byla zahrnuta do kategorie "nesoutěžící účastník aukce", což by znamenalo, že by mohla stavět své projekty za cenu určenou aukcí.

Nakonec bylo dosaženo kompromisu, který umožňuje komunitním projektům účastnit se aukcí bez toho, že by jejich projekty měly všechna potřebná povolení (právě získání povolení je poměrně drahé a v případě neúspěchu projektu v aukci by družstva mohla utrpět statisícové ztráty). Tato výjimka ovšem dává komunitním projektům velkou výhodu, o čemž svědčí výsledek prvních aukcí. Přitom není jisté, kolik z vítězných komunitních projektů získá stavební povolení. Je zřejmé, že nastavení systému aukcí bude ještě třeba upravit.

Přírůstek instalovaného výkonu solárních elektráren zůstává blízko ročnímu cíli na úrovni 1,5 MW.  Solární elektrárny s výkonem nad 750 kW již nemají nárok na minimální výkupní cenu, projekty soutěží v aukcích. Menší solární elektrárny stále častěji nahrazují nákup elektřiny ze sítě, ale vláda chce mít tento potenciálně silný trh i nadále pod kontrolou. V případě, že majitel solární elektrárny spotřebuje za rok více než 20 MWh vlastní produkce, musí zaplatit daň z elektřiny ve výši 2,05 eurocentu/kWh za celou svoji spotřebu (navíc k obnovitelnému příplatku na úrovni 2 eurocentů/kWh). Solární elektřina z nových elektráren má výrobní cenu kolem 9 eurocentů, ale německá vlada přidává pro zdroje s produkcí 20 MWh další čtyři eurocenty. To ohrožuje především instalace na velkých střechách.

Nové bioplynové stanice mají nárok na minimální výkupní cenu jen polovinu hodin v každém roce. To provozovatele stimuluje, aby vyráběli elektřinu ve chvílích, kdy je velkoobchodní cena vysoká. Bioplynové stanice tak mají působit jako doplněk k větrným a solárním elektrárnám.