Politiky pro čistou energii

obchodování s emisemi

Evropský systém obchodování s emisemi (ETS) omezuje emise v dlouhodobém horizontu. Tato politika představuje hlavní nástroj EU ke snížení emisí skleníkových plynů v průmyslu, energetice a nejnověji také v leteckém průmyslu. EU-ETS je nicméně kritizován kvůli nízkým ambicím a příliš mnoha mezerám v pravidlech, což nepřekvapuje vzhledem k faktu, že tvůrci této politiky museli dělat ústupky silnému energetickému a průmyslovému lobbingu, aby vůbec dokázali tento systém spustit. Tyto ústupky zahrnují offsety, neambiciózní cíle a nedostatečnou schopnost přizpůsobit se hospodářským poklesům.

Evropský systém obchodování s emisemi (EU-ETS)

Hlavním nástrojem klimatické politiky Evropské unie pro průmysl a energetiku je systém obchodování s emisemi (EU-ETS), který pokrývá zhruba polovinu emisí skleníkových plynů v Unii. Tento systém si klade za cíl omezit emise v různých sektorech. Množství uhlíku, které může být vypuštěno, se každý rok snižuje, aby vznikal tlak na firmy a ty následně snižovaly své emise investováním do opatření ke zvýšení energetické účinnosti nebo nakupováním povolenek od jiných znečišťovatelů.

Tím systém vytváří cenu uhlíku. Zastánci obchodování s emisemi poukazují, že se takto vždy vybere nejlevnější řešení. Pro určitou firmu by například mohlo být levné zavřít velmi starou uhelnou elektrárnu a přejít na zemní plyn nebo obnovitelné zdroje, aby nahradila ztracenou kapacitu. V důsledku toho by nemusela vypouštět tolik uhlíku, na kolik má podle svých uhlíkových certifikátů nárok, takže by nevyužité certifikáty mohla prodat jiné energetické společnosti, která má v provozu relativně novou uhelnou elektárnu, ale tak jako tak potřebuje koupit několik povolenek.

Absolutní strop, ale nevalný začátek a chyby v koncepci

Evropský ETS nicméně začal nevalně. Spuštěn byl v roce 2005 v pilotní fázi a prošel komplexním přepracováním mezi roky 2009 a 2010. Cena uhlíku zůstala nízká, takže nedostatečně finančně stimulovala k přechodu z uhlí na nízkouhlíková paliva. ETS platforma nicméně udává emisní strop, což je důvod, proč německý výstup z jádra nezpůsobí více emisí. ETS omezuje emise v energetice, takže německé uhlíkové emise nemohou stoupnout nad stanovenou hranici, ať již s jadernou energií, nebo bez ní.

Vinou řady chyb v koncepci je systém méně úspěšný, než by mohl být. Za prvé, na začátku pilotní fáze v roce 2005 dostali velcí znečišťovatelé štědrou dávku certifikátů zadarmo. Ceny energie se však přesto ve výsledku zvýšily, protože firmy spotřebitelům naúčtovaly hodnotu certifikátů, které získaly bezplatně (jako náklad ušlé příležitosti). V Německu se již od roku 2013 certifikáty nepřidělují zdarma, ale prodávají se energetickému sektoru v dražbě; hlavní uhlíkoví znečišťovatelé nakonec budou muset za všechny své emisní povolenky zaplatit.

Kvůli hospodářskému poklesu započatému roku 2008 a dalším, částečně neznámým faktorům, je v oběhu stále ještě příliš mnoho povolenek. V roce 2014 již EU dosáhla na evropské obchodovací platformě svého cíle pro rok 2020, což zní jako dobrá zpráva, ve skutečnosti ale reflektuje neschopnost platformy reagovat na úspěch obnovitelných zdrojů a hospodářský propad. V důsledku toho se neočekává, že by ceny uhlíku stouply ze současné hodnoty okolo 7 eur za tunu na 30–50 eur původně předpokládaných v roce 2005. V roce 2014 bylo přijato „odložení“ certifikátů odkládající prodej 900 milionů emisních povolenek na období 2019 až 2020, aby se stabilizovaly ceny uhlíku. Zástupci EU diskutují o možnosti odstranit tyto povolenky z trhu do rezervy, která by se aktivovala v případě kulminace cen na trhu s uhlíkem. Od roku 2019 se bude v případě přebytku povolenek na trhu snižovat jejich množství prodávané v aukcích (vytváří se takzvaná stabilizační rezerva).

Velký problém přetrvává v případě role offsetů, které se od roku 2013 rozšiřují. Offsety v podstatě dovolují evropským státům snížit své emise nikoliv doma, ale v rozvojových zemích v rámci Mechanismu čistého rozvoje (CDM).

Naneštěstí požadavek, aby byly offsety „dodatečné“ (což znamená, že projekt by nebyl zrealizován tak jako tak, aby naplnil existující environmentální legislativu), může bránit tomu, aby se environmentální regulace zpřísnily – koneckonců přísnější pravidla by vyžadovala více aktivit a mechanismus CDM by pak musel zajít dále. Jinými slovy, podmínka, že projekt musí být dodatečný, může nezamyšleně motivovat k udržování mírné úrovně regulací. Měly by se proto podniknout patřičné kroky zajišťující, že offsety nebudou bariérami přijetí přísnějších environmentálních regulací.

Celkově se kritika offsetů soustřeďuje na otázku, zda rozvinuté země nepřenášejí příliš mnoho své odpovědnosti za snížení emisí na rozvojové země, čímž se vyhýbají strukturálním změnám svých vlastních ekonomik.

Obchodování s emisemi a garantované výkupní ceny

Obchodování s emisemi se někdy považuje za metodu vstupující do konfliktu s garantovanými výkupními cenami. Zatímco ETS usiluje o snížení emisí v tradičním energetickém sektoru, garantované výkupní ceny podporují investice do obnovitelných zdrojů. Někteří analytikové tvrdí, že pokud je jediným cílem snížení emisí skleníkových plynů, ETS by tento cíl splnilo nejefektivněji, protože účastníci trhu by vybrali nejlevnější způsob snížení emisí. Podle nich je mnoho typů obnovitelné energie ekonomicky životaschopných pouze díky minimálním výkupním cenám.

Ve skutečnosti obnovitelná energie v Německu primárně nahrazuje plynové turbíny a elektřinu z černouhelných elektráren, čímž dramaticky snižuje uhlíkové emise. Většina Němců nevnímá garantované výkupní ceny a obchodování s emisemi jako soupeře. Chápe, že výkupní ceny umožňují snížit strop uhlíkových emisí pro obchodování rychleji, než bychom jinak byli schopni.

Přední německý ekonomický institut DIW během diskusí v roce 2009 jasně podpořil oba nástroje v článku pojmenovaném Potřebujeme oba, kde v zásadě tvrdí, že pokud má obnovitelná energie potenciál snížit uhlíkové emise rychleji než ETS, pak by bylo logické snížit cíle pro obchodování s emisemi, a ne se zbavit garantovaných výkupních cen.

Jak ukázal vzestup poptávky po německé uhelné energii mezi roky 2011 až 2013, ve skutečnosti je zapotřebí obnovitelná energie i obchodování s emisemi. Vyšší cena uhlíku by v energetice bývala povzbudila přechod z uhlí na zemní plyn.

Obchodování s emisemi v mezinárodním rozměru

Mimo Evropu se obchodování s emisemi potýká s ještě většími potížemi. Přesto se tato politika pravděpodobně dostane z nejhoršího nejen v EU, ale také celosvětově. Kalifornie spustila svůj vlastní program „Cap and trade“ v roce 2013 a uhlík v něm stojí víc než v EU – program je doplněn dobrovolnou platformou emisního obchodování podél východního pobřeží USA (RGGI). Čína nedávno implementovala pilotní systém v sedmi provinciích.

V neposlední řadě stojí za to zmínit, že Německo je jednou z mála zemí, které nejen splnilo své cíle vyplývající z Kjótského protokolu, ale také je s velkým náskokem překonalo. Německo mělo na první pohled relativně ambiciózní cíl snížit emise o 21 procent pod úroveň roku 1990 do konce roku 2012, ovšem z toho 10 procent se vztahovalo ke zvláštní situaci bývalého východního Německa, jehož zastaralý průmysl byl v 90. letech uzavřen nebo modernizován. I tak Německo překonalo cíl s velkou rezervou – snížilo emise o 24,7 procenta do konce roku 2012. Na konci roku 2016 dosáhlo snížení 27,6 procent.