Historie Energiewende

Ropná krize

Ropné krize vedly k prvním politikám zvyšování energetické účinnosti.

Ropné krize let 1973 a 1979 přiměly obyvatele Německa zamyslet se nad tím, jak změnit zásobování energií. Německo si poprvé uvědomilo ekonomické riziko zvyšujících se cen energie. Jak řekl prezident Jimmy Carter v roce 1977 Američanům, „Šetření představuje nejrychlejší, nejlevnější a nejpraktičtější zdroj energie. Jde o jediný způsob, jak si koupit barel ropy za několik dolarů.“

Německo také pochopilo, že šetřit energií znamená způsob, jak snížit závislost na dovozech surovin. Některé kroky neměly dlouhé trvání (například zákaz používání auta v neděli) nebo měly jen omezený dopad (například zavedení letního času). Přesto byly položeny základy nové politiky energetické účinnosti. Německý ministr hospodářství spustil první kampaň nazvanou Úspory – náš nejlepší zdroj energie. Významný krok přišel v roce 1976, kdy Německo přijalo zákon o úsporách energie, který jako první stanovil požadavky na zateplení budov: „Ti, kdo staví budovy, musí navrhnout a instalovat tepelnou izolaci s cílem šetřit energii, aby se zabránilo ztrátám energie při topení a chlazení.“ Dokonce i současný zákon o úsporách stále začíná stejnou větou jako původní zákon.

  1. června 1980 navrhla vyšetřovací komise Bundestagu zabývající se budoucností energetické politiky, aby dopravní sektor zavedl „přijetí pravidel omezujících spotřebu specifických paliv ve vozidlech“ a „omezení rychlosti na dálnici“.

Návrh vedl veřejnost v roce 1982 k bouřlivým debatám. Německé vládě se nakonec podařilo zastavit silnou poptávku po změnách tím, že donutila automobilový průmysl instalovat katalyzátory výfukových plynů, které mohou být poháněny pouze bezolovnatým palivem, čímž donutilo firmy prodávat bezolovnatý benzín. V roce 2000 Evropská unie prodej olovnatého benzínu úplně zakázala. Tyto kroky možná pomohly snížit znečištění, ale nepřinesly úspory energie.

Od roku 1982 proběhla řada pokusů oslabit politiku energetických úspor. V 90. letech se například výrobci stavebních materiálů postavili proti používání koeficientů tepelného záření, které určovaly potřebu přidat tepelnou izolaci. Další kontroverze se týkala povinnosti vlastníků existujících budov nahradit staré bojlery a zaizolovat potrubí s teplou vodou, i když žádné další renovace neměli v plánu. Základní myšlenka šetření zdroji energie přesto zůstala součástí německé politiky a od 70. let se dále rozšířila.