Historie Energiewende

Kompenzace celých nákladů fotovoltaiky

Na konci 80. let zavedly místní elektrárny ve třech německých městech „kompenzaci celých nákladů“ fotovoltaiky (prototyp garantovaných výkupních cen), která vedla ke vzniku prvních německých celostátních výkupních cen.

Kromě Wolfa von Fabeck (zmíněného výše) se našli i další lidé zajímající se o způsoby, jak nahradit jadernou energii a stále více také uhlí. Kyselý déšť se stal problémem, stejně jako klimatická změna vzniklá následkem lidské činnosti produkující emise uhlíku – německý křesťanskodemokratický kancléř Helmut Kohl dokonce v Bundestagu v roce 1987 mluvil o „hrozbě vážné klimatické změny způsobené skleníkovým efektem“.

Na konci 80. let dokázala Asociace solární energie (SFV), nově založená von Fabeckem, přesvědčit místní energetickou společnost ve von Fabeckově rodném městě Aachen, aby platila dvě německé marky za kilowatthodinu fotovoltaické energie. Stalo se tak poté, co se prokázalo, že společnost již platila stejnou částku nebo více, aby pokryla poptávku ve špičkovém zatížení, kterou by fotovoltaika nahradila. Kompenzace za vyprodukovanou energii, která dostatečně pokrývá náklady investice, vešla ve známost jako Aachenský model, nicméně nepřišla z Německa. Aachen zkopíroval podobnou politiku ze dvou švýcarských měst, Kalifornie přijala podobnou politiku na začátku 80. let (tzv. Standard Offer Contracts).

Dvě jiná německá města – Freising a Hammelburg – dokonce přijala politiku kompenzace krátce před Aachenem, Aachen však přitáhl nejvíce pozornosti. Jednu z osobností stojících za úspěchem v Hammelburgu představoval Hans-Josef Fell (zelení), který se později stal jedním z hlavních architektů zákona o obnovitelných zdrojích (EEG) z roku 2000 společně se sociálním demokratem Hermannem Scheerem.

Počáteční malé a nesourodé úspěchy vedly k implementaci prvních německých celostátních garantovaných výkupních cen v roce 1991 – postarala se o to neobvyklá koalice zelených a křesťanských demokratů. Zelení a křesťanští demokraté v té době spolu nebyli zrovna zadobře (což se od té doby změnilo). CDU ale měla jednu podmínku – navrhovaný zákon neměl být předložen jako společná snaha CDU a zelených, ale pouze jako křesťanskodemokratický návrh.

Říká se, že tento zákon, který měl jen dvě strany, téměř neprošel. Návrh byl poslední věcí, o které se v parlamentu v roce 1990 hlasovalo, a prošel především proto, že si CDU myslela, že pár větrných turbín moc škody nenadělá.