Historie Energiewende

Evropský soudní dvůr potvrzuje, že garantované výkupní ceny nejsou veřejnou podporou

V roce 2001 Evropský soudní dvůr rozhodl, že garantované výkupní ceny nepředstavují „veřejnou podporu“, a nejsou proto nezákonnými dotacemi, čímž vydláždil cestu pro obrovský rozmach obnovitelných zdrojů energie.

Zákon rychle vedl k rozmachu převážně větrné energie, takže konvenční energetický sektor se pokusil dokázat, že tato politika není legální. Evropský komisař pro konkurenceschopnost Karel van Miert otevřeně uvedl, že považuje garantované výkupní ceny za nelegální dotace a německá energetická společnost Preussenelektra (která se v roce 2000 sloučila s Bayernwerk, čímž vytvořila E.ON Energie) se tou dobou rozhodla napadnout výkupní ceny u soudu.

Záležitost se dostala až k Evropskému soudnímu dvoru, který v roce 2001 rozhodl že garantované výkupní ceny nepředstavují „veřejnou podporu“, a nejsou proto nezákonné.

Soud vysvětlil, že členské státy EU mohou požadovat, aby energetické společnosti vykupovaly obnovitelnou energii „za minimální ceny vyšší než skutečná ekonomická hodnota tohoto typu elektřiny a za druhé přesunout finanční zátěž vznikající z této povinnosti na spotřebitele, protože obnovitelná energie je užitečná pro ochranu životního prostředí a pro snižování emisí skleníkových plynů, které patří k hlavním příčinám klimatické změny, se kterou se evropská komunita a její členské státy zavázaly bojovat“.

Laicky řečeno, soud v podstatě rozhodl, že garantované výkupní ceny jsou otevřeny všem, včetně velkých energetických korporací, takže nediskriminují žádné účastníky trhu, a proto neohrožují konkurenci. Spíše zvýhodňují určitý typ energie před jinými, aby dosáhly společných cílů podporovaných po celé Evropě. Nejde o dotace, protože žádná firma od vlády nedostává úhradu a náklad výkupních cen se přesouvá na plátce sazby, ne na daňové poplatníky; nejde o položku ve státním rozpočtu.